Stomie

Rozhovor s Petrem Sojkou

Petr Sojka je muž ve středním věku, jakých potkáváme denně kolem sebe mnoho. Kromě své časově náročné práce velice rád cestuje do exotických zemí, je sportovní fanoušek, rád létá a skáče padákem. Když Vám však prozradíme, že je zároveň již 22 let stomikem, jeví se všechny tyto jeho aktivity v úplně jiném světle a nám nezbývá než říci : „Klobouk dolů, pane Sojko……“

Pane Sojko, jak vlastně došlo k tomu, že jste se stal stomikem?

Onemocněl jsem v průběhu základní vojenské služby chronickým střevním zánětem. Během několika měsíců se můj zdravotní stav poměrně rychle zhoršoval, proto mi lékaři založili dočasnou ileostomii. Po roce však bylo rozhodnuto, že mi stomie zůstane natrvalo, s čímž jsem se smířil, protože díky se můj zdravotní stav rychle zlepšoval.

V jakém to bylo roce a byly v té době dostupné kvalitní stomické pomůcky?

Bylo to v roce 1986. Měl jsem štěstí, že jsem po operaci dostal pomůcky zn. ConvaTec, i když s jejich obstaráváním to bylo složitější a také limity byly mnohem přísnější než dnes. V té době ani nebyly školené stomasestry, žádné poradny, ani stomické kluby, takže jsem si se vším musel poradit sám.

Jak se dál vyvíjel Váš život po operaci?

Po operaci se můj stav rychle zlepšil, takže jsem po čase začal pracovat v tělovýchovné jednotě jako správce minigolfového hřiště. Později jsem se oženil a s manželkou vychováváme dvě děti. Synovi je 20 let a dceři 16 let.

Mohl jsem se také začít věnovat svému velkému koníčku, kterým je cestování (hlavně do exotických zemí) a sport.

Ovlivňuje nějak stomie Váš život nebo nastala někdy situace, že by pro Vás byla velkým omezením ?

Se stomií jsem se naučil žít a musím říct, že dnes je pro mne mnohem příjemnější návštěva chirurga, nežli zubaře. Tvrdím, že stomie je pouze kosmetická záležitost. Litovat, že ji mám, nemohu, neboť mi zachránila život. Je to věc trvalá a smířil jsem se s ní. Člověk musí mít mysl nastavenou pozitivně, dívat se do budoucna a mít cíle, kterých chce dosáhnout. A to bych chtěl i vzkázat pacientům, kteří jsou krátce po operaci. Často vzpomínám na paní MUDr. Lakomou z Bohunické nemocnice, která říkala, že může být ještě hůř.

I když jsem již dlouho po operaci, v průběhu doby jsem musel podstoupit několik dalších menších chirurgických zákroků, ale svému ošetřujícímu lékaři prim. MUDr. Všetíčkovi z nemocnice U milosrdných bratří plně důvěřuji.

Vraťme se nyní k Vašim zálibám, nejprve cestování. Jaké exotické země jste navštívil a která Vás nejvíce zaujala?

Krásný byl Egypt, Jordánsko i mystický Izrael, i když dostat se z Egypta do těchto dvou zemí bylo velmi náročné, neboť kontroly na hranici trvaly až 3 hodiny. Přesto to stálo za to, ať už návštěva u Zdi nářků či skalní město Petra v Jordánsku, které je doslova vytesáno ve skále.

FOTO ZEĎ NÁŘKU a PETRA.

Později jsem se vydal i na cesty do zámořských zemí, jako je Kuba, Venezuela či Thajsko.

Jak jste zvládal dlouhé zámořské lety, které bývají problémem zvlášť pro ileostomiky?

S dlouhými lety nemám žádný problém. Samozřejmě nic neponechávám náhodě. Vždy si beru s sebou na palubu letadla náhradní pomůcky. Někdy bývají problémy při bezpečnostních kontrolách na letištích. Jednou v Madridu se mi stalo, že celník narazil při osobní kontrole na nafouknutý sáček. Tak jsem mu vysvětlil, na co vlastně narazil, no prostě na h….:-)

Na Kubě také nastal malý zádrhel, protože tam jsou veřejné toalety bez dveří a je na vás vidět. Ale zatím jsem si vždy poradil. Používám výpustné ileostomické sáčky, které jdou velmi jednoduše vyprázdnit. Právě Kuba je opravdu krásnou zemí, kterou stojí za to vidět –stavby v koloniálním stylu, pomerančové plantáže nebo čisté pláže s průzračným mořem, kde můžete také potkat pojízdný supermarket.

Dalším mým cestovatelským snem bylo Thajsko, kde jsem navštívil jak Bankok, tak turistické přímořské letovisko Pattaya, které nabízí nepřeberné množství atrakcí pro turisty. Já jsem neodolal společné fotce s roztomilými orangutany a projížďce na slonech.

Nezapomenu ani na projížďku po řece Kwai, kde jsme byli ubytováni v plovoucích hotelích. V Thajsku se hodně věcí odehrává na vodě – třeba plovoucí trhy, které jsou také vyhledávaným lákadlem pro turisty.

Poměrně vzdálenou zemí byla i Venezuela, kam jsem se dostal po 12 hodinovém letu z Prahy.
I tento zájezd byl plný dobrodružství, neboť jsem měl poprvé v životě možnost vyzkoušet jízdu na koni po mořské pláži, což byl úžasný zážitek, ale dostal jsem se malým vyhlídkovým letadlem i k největšímu vodopádu na světě Salto Angel.

Když už jsem měl nalétáno tolik kilometrů, řekl jsem si, proč nezkusit parašutismus. Domluvil jsem se s kamarády a jelo se. V Prostějově na letišti jsme nejprve dostali krátkou instruktáž, protože šlo o tandemový seskok a potom nás letadlo vyneslo do výšky 4000 metrů. Pak už nebyl čas na dlouhé váhání – ruce na prsa, nohy do podřepu a hop! Je to nádherný pocit, když letíte volným pádem celou minutu rychlostí 200 km/hod. Po otevření padáku jsem si mohl vyzkoušet i jeho řízení. Přistání bylo hladké a adrenalin, který se při seskoku uvolnil, nám krásně vyčistil hlavu, zkrátka to byl super pocit.

Všechny zmíněné aktivity mohu provozovat díky své rodině a svým přátelům z minigolfového hřiště, kde pracuji jako správce. Je tam parta prima lidí, kteří se umějí bavit a často zažíváme různá dobrodružství nebo naopak řešíme problémy, které život každému z nás přináší, no a protože je nás hodně, tak se s nimi vypořádáváme snadněji.

A co bych chtěl říci na závěr všem stomikům?

Snažte se být pozitivně naladěni a nemyslete na nemoci. Čerpejte energii z přírody a radujte se i z malých věcí.

Přeji Vám všem pěkné vánoční svátky a hodně kladné energie do nového roku 2009.

Děkuji za rozhovor.

Alice Křepínská

Navigace