Stomie

2011-vítěz a laureáti

Program Velké návraty® nese motto „Buďte inspirací pro ostatní!“. Není to ale jen prázdné heslo. Vaše příběhy jsou opravdovou inspirací a velkou pomocí pro ostatní stomiky. Letos proběhlo první historické vyhlášení vítěze a dvou laureátů v tomto programu v České republice a zařadili jsem se tak po bok ostatních států jako jsou např. USA, Polsko, Kanada, Švédsko či Itálie.

Vítěze a laureáty vybírala redakční rada časopisu Radim, která je složená z lékařů, stomasester, stomičky a zaměstnanců společnosti ConvaTec. Do hlasování se samozřejmě zapojil i ambasador programu Boris Hybner. Jsem ráda, že právě redakční rada rozhodovala o vítězích, protože se skládá z lidí, kteří mají různé zaměření, můžou mít na věc různý pohled a při tom je úzce spojuje téma stomie. Rozhodování nebylo vůbec jednoduché, protože příběhů přišlo mnoho a za to Vám moc děkujeme.

Již teď sbíráme příběhy pro rok 2012. Neváhejte a zapojte se do Velkých návratů®.

Vítězem programu Velké návraty® pro rok 2011 se stala paní Věra Lammrová.

Život „nově zaevidované“ důchodkyně
Na důchod jsem se těšila! Měla jsem i našetřené penízky na poznávací zájezdy. První týdny to bylo jen takové poznávání a plánování, co s časem. Trochu delší ranní údržba tělesné schránky, snídaně v poklídku, procházka do města. Večer televize, kino, divadlo nebo koncert. Realita nové důchodkyně se mi líbila, bohužel jen dva měsíce. V té době jsem objevila ve stolici krev. Ano, hemeroidy se mi občas ohlásily, ale nic vážného. Jenže tentokrát jsem si uvědomila, že nepředcházela žádná bolest nebo pálení v konečníku. Dále mě znepokojovalo, že po dvou dnech vše zmizelo a po týdnu či dvou se celá anabáze opakovala. Znejistěla jsem. Otec zemřel na rakovinu slinivky břišní a později i střev v padesáti letech. Mně tenkrát bylo 58 roků. Nejdříve jsem se telefonicky informovala u známého doktora, co by to mohlo znamenat. K mému překvapení mi důrazně doporučil, abych druhý den přišla. Vždy jsem mu důvěřovala. Absolvovala jsem konzultaci a za několik dní vyšetření. Rozhodnutí o nutnosti operace jsem se dozvěděla do týdne. Tenkrát jsem se nezajímala, co bude následovat a co je kolostomie jsem take nevěděla. Diagnózu rakoviny jsem nesla celkem hrdinně. Jaká to ale bude náročná operace, s následnou kolostomií mi bylo sděleno až před odjezdem na operační sál! Jenže pak šlo vše velmi rychle – převoz na sál, anestezie, operace. Teprve po probuzení se mi paměť rychle vrátila a můj první dotaz byl: „Je to s vývodem?“ Víc si nepamatuji, protože jsem opět usnula. Horší byly následující dny, nejen že si člověk „užívá“ bolest, ale já se odmítala na své břicho i podívat, i když mi sestřičky při výměně podložek doslova mateřsky domlouvaly, že si na svůj „stav“ určitě zvyknu. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem se s nimi v duchu hádala a odmítala se učit ošetřovat si stomii. Posléze mi lékaři vše vysvětlili a připravili mne na dosud nepoznané problémy. Obrat nastal, když mne navštívila moje rodina! Z jejich tváří jsem poznala, jak by mi chtěli pomoci. Nemohla jsem se už dál vzpírat, když jsem viděla, jak jim záleží na tom, abych to nevzdávala! Je to nepopsatelný pocit, když si uvědomíte, že máte takovou rodinu, manžela, syny, jejich rodiny a zvláště vnoučata. Tohle vše vám prochází hlavou na nemocniční posteli a najednou změníte životní hodnoty! Tak jsem se konečně začala seznamovat s vlastní stomií. Doba rekonvalescence Jako každý začátek je těžký, byl i tento spojený s různými komplikacemi. Nevíte, na co a jak bude vaše tělo reagovat. Zkoušela jsem různé druhy podložek a sáčků, které budou nejlépe vyhovovat a budou diskrétní pod oblečením. Rovněž se změnil můj jídelníček! Přestalo mi chutnat smažené – hranolky, různá masa, zvláště červená. Naopak jsem vyhledávala zeleninová jídla, zejména saláty. Cítila jsem se jako „postižená, snad i ublížená osudem – proč právě JÁ“, až jsem zaslechla uklidňující slova: „Každý má nějaký zdravotní problém, někdo větší, druhý menší a že máte o dírku na těle víc, přece nikdo neví. Kdybyste neměla ruku nebo nohu, každý by to poznal, ale takhle to nikdo nebude vědět, když mu to sama nepovíte!“ S tím jsem souhlasila a od té doby se snažila žít jako před operací, než mě dostihly další zdravotní problémy, tentokrát onkologický nález na páteři. Nadarmo se neříká, že si člověk zvykne i na šibenici. Zvykala jsem si na pravidelné návštěvy, vyšetření i úkony v nemocnici, a tak došla po letech k poznání, že kdybych měla jen kolostomii, mohla bych opravdu žít naplno. Jedno ale vím, nejlepší proti sebelitování je najít si jakoukoli činnost odpovídající mému současnému zdravotnímu stavu. I přes svůj věk jsem počítačový a internetový příznivec. Pracuji jako pokladní na zámku, ráda háčkuji, ještě spolehlivě jezdím autem třeba až na Moravu. Ráda si zajdu do restaurace s kolegyněmi na vinný střik, každoročně si veršuji novoročenky pro své známé a přátele. Jako milovnice vážné hudby navštěvuji koncerty a představení. Je toho ještě více, čím se zabývám, abych nemusela přemýšlet o sobě. Snad někomu pomůže moje zpověď.
Stojí za to ŽÍT každý den.


První laureátkou pro rok 2011 – tedy stříbrnou medaili - získala paní Jitka Čerstvá. Ona sama se do programu nepřihlásila, ale přihlásila ji předsedkyně brněnského klubu stomiků Ing Jana Strnadová. Za tuto aktivitu velice děkujeme. Paní Strnadová napsala:

Jitka Čerstvá se narodila 6. 9. 1965, vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži. Rok po maturitě začalo její martyrium se zdravím. Byla několikrát hospitalizovaná v různých nemocnicích, kde hledali diagnózu. Teprve po dvou letech jí byla zjištěna Crohnova nemoc. Měla obrovské problémy, které se stupňovaly - píštěle, abscesy, prodělala několik operačních zákroků. Nakonec vše skončilo velkou operací ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze a byla jí vyšita stomie z tlustého střeva dne 21.10.1991, tzn. ve 26 letech. Tam také k MUDr. Lukášovi jezdila na konzultace. Její nový stav ji psychicky zatížil, ale zdravotně se jí ulevilo, konečně mohla normálně žít. Její teta, žijící v Praze, hledala kontakty na Moravě a našla spojení na brněnský Klub stomiků, kam jí doporučila se zapojit. Půl roku po operaci už přijela na setkání do Klubu. Zúčastnila se prvního rekondičního pobytu Klubu v Češkovicích nedaleko Blanska. V Klubu poznala hodně lidí, kteří jí byli oporou, radili jí a mezi nimi byly i mladé dívky a ženy, které měly velké zásluhy na její rekonvalescenci a ozdravění názoru na svůj stav. Daly jí velkou školu-zjistila, že může nosit rifle, dvoudílné plavky, že může prakticky všechno, co mladé zajímá a nemusí se cítit vyřazená ze společnosti. Také jí hodně pomohl i prim. MUDr. Josef Všetíček, který je odborným zdravotním patronem v Klubu, zúčastňuje se rekondic a stará se o edukaci stomiků a jejich správný zdravotní vývoj. Také stomasestra Dragica Křenková Jitce velice pomohla v ošetřování, v aplikaci a jí děkuje za zapojení a dobrý pocit. V Klubu poznala muže, za kterého se 26. 2. 1994 provdala a mají spolu dceru Šárku, jež se narodila zcela přirozenou cestou v roce 1995. Těhotenství zvládala velmi dobře, i když své neblahé důsledky to mělo a brzy se projevily. Crohnova nemoc se opět ozvala a musela podstoupit další dvě operace s konečným řešením odstranění celého tlustého střeva, a tak se z ní stala v roce 2002 ileostomička. Brzy po operaci se vrátila do zaměstnání jako učitelka mateřské školy v Uherském Hradišti, kde pracuje dosud. V letošním roce byla dokonce oceněna Radou města Uherské Hradiště jako vynikající a zasloužilý pedagogický pracovník. Práce v MŠ zanechala pouze po dobu pooperační rekonvalescence, přestože byla upozorněna na to, že její stav odpovídá plnému invalidnímu důchodu. Protože ji práce s dětmi naplňuje a baví, neustala ve své práci a naopak ji ještě rozšířila o aktivitu ve svém volném čase. Již 12 let vede dětský folklórní kroužek Hradišťánek, který úspěšně vystupuje na folklorních festivalech ve Strážnici, na Slovensku, v Maďarsku, na mezinárodním festivalu Tradice a na Kunovském létě. Hradišťánek také vystupoval na Pražském hradě ve Vladislavském sále a v katedrále sv. Víta. Jsou to náročná vystoupení, vyžadující maximální nasazení jí samotné a prakticky celé její rodiny. Sama zpívá v ženském sboru při různých akcích. Díky moderním stomickým pomůckám se může kdekoliv pohybovat, bez stresů a obav, a to jí umožňuje plnohodnotný život. S celou rodinou hodně cestuje, projeli spoustu zemí nejen v Evropě, ale také v Africe. Kromě hudby a četby, především z historie, je jejím velkým koníčkem cestování. Jediné co ji mrzí, že se nemůže vzhledem ke svému pracovnímu i hudebnímu zatížení více zúčastňovat akcí Klubu v Brně. Největším přáním Jitky je co nejdelší zdraví celé její rodiny. Teď vidí vše s nadhledem, spoustu věcí se jí jeví nedůležitých. Doporučuje stomikům, aby si uvědomili, že život nekončí stomií a neuzavírali se do sebe. Díky pomůckám je možné se zapojit do běžného života, kontakt se stejně postiženými lidmi je velmi prospěšný, je to velice důležité nejen pro samotného stomika, ale i pro jeho blízké! Protože ji uchvátila historie starověkého Egypta, zajímavá byla plavba po Nilu, poznala oázy na Sahaře, ale také viděla Skandinávii za polárním kruhem, chtěla by ještě někam vyjet a dál poznávat. Mají s celou rodinou procestovanou ČR - hory, hrady a zámky, podnikají výšlapy, kde si všichni řádně vyčistí hlavy. Berou s sebou psa, který je jejich potěšením. Závěr: bojujte s neblahými zdravotními okolnostmi a určitě nad nimi zvítězíte!!

2. laureátem pro rok 2011 se stal pan Miroslav Pařík.

Příběh, který nám do Velkých návratů® zaslal pan Pařík:

Proč jsem se stal stomikem?

To je to první, co člověka napadne ve chvíli, kdy mu oznámí tu krutou skutečnost, že se mu ve střevě usídlil ráček. Začne kalvárie s léčením. Fyzická bolest je polovinou trápení. Ta druhá půlka je trápení duševnÍ. A o tom se už tolik nepíše. Tak se pokusím sám. Sám na svém případu a tedy subjektivně. Bylo mně 53 let, kdy jsem začal chodit často na WC. Výsledek mého snažení byl podezřele červený. Obvodní lékař - nemocnice. Když mi primář chirurgie oznámil, že musí odebrat vzorek, lekl jsem se poprvé. Pracoval jsem v potravinářství, kde se vzorky odebíraly průběžně, ale když se "musel odebrat vzorek", nevěstilo to nic dobrého. A také že ne! Primář si mne pozval do své kanceláře a řekl mi to, co jsem slyšet nechtěl: operace je nutná, bude předcházet ozařovánÍ. Co teď? Celou noc jsem prochodil po nemocniční chodbě. Co bude, když…? Hlava k prasknutí! Bude to umělý vývod. Jak to vlastně bude vypadat? To ze mě bude trčet nějaká hadička, skřípnutá kolíčkem a já si na záchodě kleknu ... Ale jak to schovám??

Z okresní nemocnice mě denně vozili do Prahy. Sanitka 1203 držela jen silou vůle a nátěrem. Nejprve posbírala pacienty po okrese a pak je rozvážela po pražských nemocnicích. Strávil jsem na té sedačce z "vikslajvantu" dlouhé hodiny a zadek pálil. První den v ozařovně byl šok. Položili mě na stůl a nade mnou visela "lokomotiva". Trpím klaustrofobií a lehnout si 23krát pod to monstrum mě stálo hodně přemáhání. To nutně spadne! Po prvním týdnu jsem přišel o ochlupení, hýždě jsem měl spálené a pak zase zpátky v sanitce na té kožence. Ke konci jsem už obvykle klečel a doma si sedal do hypermanganu.

Přišel čas operace. Měl jsem nastoupit v neděli ráno, ale už odpoledne jsem byl zase doma. Nebyla postel, potřebovali ji pro pacienta po autohavárii. Po týdnu jsem vydržel do pondělí. To předoperační vyšetření zjistilo angínu. Za dalších 14 dnů na mne konečně došla řada, ale až ve středu. V úterý byl operační sál plný členů ruské mafie, která se v Praze vzájemně střílela. A já stále čekal, co bude?? V 17 hodin mě odvezli. Když jsem se probíral z narkózy, zdálo se mi, že jsem v zoo. Byl jsem na JIP, kde byl každý pacient napojen na nějaké přístroje, ty vydávaly různé zvuky, které mi připomínaly zvířecí hlasy. Pak jsem "to" uviděl poprvé: byl to nějaký sáček, dole na zavírací patent. Připomínalo mi to ten kolíček. Sebemenší pohyb bolel, v ruce kanyly od kapaček, ty už jsem pak ani necítil. V nemocnici měly zrovna praxi žákyňky, to jsem měl štěstí. Pod dozorem vrchní sestry jsem měl tu nejlepší péči. I staniční sestry byly skvělé, stále mě ubezpečovaly: "Až přijdete domů, všichni vás budou opečovávat, za chvíli budete fit."

Těšil jsem se domů. Cesta autem byla utrpení, cítil jsem každý kamínek. Co bude dál? Budu moci fungovat jako manžel? Žena ale trvala na tom, že se musím dokonale doléčit. Když se mi ji nakonec podařilo přemluvit, podle zákona schválnosti se sáček uvolnil a obě postele se musely přestlat. A bylo po erotice a nastálo! Přes den jsem byl sám, stále jsem musel myslet na to, co se to vlastně děje? Nakonec jsem se nechal odvést na chalupu, vyrobil si klekátko, chodil po čtyřech a staral se o kytičky. Po 4 měsících rekonvalescence mě uschopnili. Dodržoval jsem přísně pracovní dobu, odpoledne dal dětem svačinu, uvařil večeři. Žena dojížděla do zaměstnání, vracela se pozdě, někdy si přinesla práci domů. Pokud se mnou vůbec promluvila, byly to malicherné výtky. Tak jsem navštívil manželskou poradnu: jsem po operaci, potřebuju klid a rodinnou pohodu. Sociální pracovnice mne vyslechla, pak si pozvala manželku a zase mne. Dozvěděl jsem se, že ženu 20 let utiskuji a měl bych jít do sebe! To jsem se divil! Z původního dětského pokoje jsem si udělal noclehárnu a zavíral se tam.

Blížily se Vánoce, žena odjela s dětmi k tchýni a já dostal nápad pomůžu manželce úklidem a na Štědrý den se vše změní! To byla chyba. Nejdřív jsem nablýskal koupelnu a pak se dal do luxování. Pečlivě každý koutek, až jsem nasál nějaký papír: jen abych nevyhodil něco důležitého! Byl to dopis od „přítele“. Celý svět se zhroutil. Začal jsem zvracet, dostal jsem průjem. V té době jsem zrovna zkoušel jednodílné sáčky. Nemohl jsem se strefit, sáček nedržel, vycíděná vana se plnila potřísněným prádlem. Co teď?

Vánoce se obešly tentokrát bez koled, i když oba synové chodili do „lidušky“. Nastal nový rok, v práci nastoupil nový ředitel. Zavolal si mne a sdělil mi, že při mém postižení budu těžko plnit jeho příkazy , a proto mi „umožní“ zažádat si o změnu pracovního zařazení. Co zbývalo? Byl jsem přeřazen do administrativy. Neuplynul ani týden, mrzlo, chci jít do práce a auto nikde. Ukradeno! Kdo tohle může vydržet?? Hledal jsem pomoc, nějakou "vrbu". K sestře nemůžu, měla samovolný potrat a tolik se na dítě těšila. Bratr měl úraz, sám leží v nemocnici. Maminka měla už druhý infarkt. Tak kdo? Pomohla mi psycholožka na místní poliklinice. Dokázala mě z toho dostat. Bydlel jsem v 6. patře a měl černé myšlenky: zdraví, žena, práce, auto, domov, všechno pryč! Nikdy jí nebudu dost vděčný. Teď se těším každý šestý týden na hodinový pohovor, ale ta hodina je tak krátká! Ani se jí nestačím pochlubit, co jsem všechno za tu dobu stihnul. Upnul jsem se na svou práci a oklikou se vracel k vlastní výrobě. Ta byla vždycky mým koníčkem. Údržba je kontinuální, je potřeba i mimořádných kontrol i v mimopracovní době, a tak jsem měl v kanceláři válendu.

Kluci odmaturovali, nastoupili na VŠ a odstěhovali se na koleje. Já do kanceláře. Přestal jsem chodit domů a s tichým vědomím vedení nocoval v kanceláři. A zbyl mi čas za cestu do práce. Tak jsem mistroval na druhé směně. Střídal jsem dovolené a nemoce kolegů, na to jsem si bral vlastní dovolenou. Ale jen půlku. Druhou jsem věnoval přestavbě chalupy, kde nebyla koupelna a bez vody to nejde, nám obzvlášť. Pokud byly inventury nebo jiné práce, za které bylo náhradní volno, vybral jsem si ho v pátek. Zas byly 3 dny na stavbu. A za "vedlejšák" peníze na cihly, na písek ...

To byly poslední čtyři roky před důchodem. Musel jsem pořád něco dělat, ale nesměl jsem se ze svého "bytu" dívat z okna. Bylo vidět jen kus asfaltu a šedá tovární šeď. Výhled jako z vězení. Ale za vězněm přece jezdí rodina, aspoň někdy. A já byl sám. Synové dostudovali s červeným diplomem. To byl pro mne ten nejlepší lék. Mají povolání, která je baví a dál studují při zaměstnání. Dostali stáž v USA. Jejich úspěchy vyvážily všechny trable, které jsem si prožil. Těším se, kdy přijedou na návštěvu. Na chalupě je pořád co dělat a kluci pomůžou. A já jim připravím nějakou tu dobrotu.

Na otázku z nadpisu není odpověď. Jsme země, která je na 1. místě ve výskytu karcinomu tlustého střeva. To je fakt. Jsem vznětlivý. Sebemenší nespravedlnost mě rozčiluje. Na tom se podílí i nesčíslné problémy v zaměstnání, do kterého tenkrát zasahovala i politika. Samozřejmě negativně. Pak jsme si zacinkali klíči -a nic se nezměnilo. Raději jsem odešel do důchodu o 16 měsíců dřív. Mám teď starosti běžného osamělého člověka, navíc stomika. Aby se mi v noci neuvolnil sáček, abych si nezpůsobil úraz, nešlápl na hřebík, nesnědl něco špatného. Mám strach z krvácení stomie, i když jsem ubezpečován, že o nic nejde. Jenže tím to právě všechno začalo ...

Ale objevil jsem klub stomiků kde "to žije".

Navigace