Stomie

2012-vítěz a laureáti

Letošní finále druhého ročníku programu Velké návraty® proběhlo 20.10.2012 v rámci Mezinárodní pacientské konference pořádané Českým ILCO u příležitosti jeho 20. výročí.

Dostali jsme od Vás na tři desítky příběhů, ze kterých redakční rada časopisu Radim vybrala pět, jež ji nejvíce zaujaly.

Ani letos nebylo rozhodování jednoduché, protože každý z vybraných příběhů byl něčím zajímavý.

Vítězem programu Velké návraty® 2012 se stal Pavel Kreml z Ostravy, 1. laureátkou paní Renata Pawlasová a 2. laureátem pan Viliam Šulla.

Slavnostního předávání cen se bohužel z pracovních důvodů nemohl zúčastnit ambasador programu Velké návraty® Boris Hybner, ale skvěle ho zastoupil loňský laureát pan Petr Reitinger.

Program Velké návraty® pokračuje i v příštím roce, proto neváhejte a zasílejte nám svoje příběhy. Buďte inspirací pro ostatní! Uzávěrka dalšího ročníku je 31. 8. 2013.

Pavel Kreml onemocněl nádorovým onemocněním v poměrně mladém produktivním věku. Bylo to v roce 1988. Začátky byly těžké vzhledem k nedostatku kvalitních stomických pomůcek v tehdejším socialistickém Československu. Pavel je popisuje takto: „ V nemocnici mi po operaci zakryli stomii pouze buničinou, přidržovanou pružným obinadlem. Teprve tehdy jsem si začal naplno uvědomovat, co to asi bude znamenat žít se stomií. Stomie mě zaměstnávala 24 hodin denně. V koupelně jsem pečlivě očistil okolí stomie, ošetřil pokožku, vyměnil buničinu, připevnil bandáž. Konečně uléhám na postel. Bum! Vstávám, jdu do koupelny, znovu pečlivě očistím...,a tak se to opakuje mnohokrát denně. Naštěstí před odchodem z nemocnice si mě chirurg zavolal a na ošetřovně mi nalepil dvoudílnou pomůcku zn. Convatec. V té chvíli jsem se vrátil zpět do života“.

V té době mu byla velkou oporou i jeho rodina – manželka a dva synové.

Díky kvalitním pomůckám, které nebylo jednuduché v té době získat, se tak Pavel po rekonvalescenci vrátil zpět do zaměstnání – působí jako vyskoškolský pedagog na Technické univerzitě VŠB v Ostravě.

Navíc se začal naplno věnovat ostatním stomikům. Založil v Ostravě Slezský klub stomiků a díky jeho iniciativě začaly vznikat i další kluby v Severomoravském kraji.

Ostravský klub stomiků, který již od počátku vede, má více než 100 členů a jeho činnost je velice pestrá – přes semináře pro pacienty, vycházky a výlety, až po pořádání rekondičních pobytů, na nichž není o dobrou zábavu nouze.

Pavel Kreml byl v roce 2010 oceněn Nadací OKD jako vítěz kategorie Osobnost neziskového sektoru. Mezi jeho koníčky,pokud mu čas dovolí, patří chalupaření a cestování.

Pavel Kreml o stomii říká:Stomie ovlivnila mé další směrování k práci pro stomiky, které jsem za uplynulých 22 let věnoval tisíce hodin. Umožnila mi setkání s mnoha lidmi u nás i v zahraničí, které bych jinak nepoznal, naučila mně jednat s lidmi a přemýšlet o problémech zdravotně postižených .“

 

Renata Pawlasová onemocněla nádorovým onemocněním v roce 2001, když bylo jejím dětem 11, 12 a 15 let. Svou návštěvu lékaře ze strachu dlouho odkládala, protože na nádor střeva jí zemřela maminka, když Renatě bylo 8 let. Bohužel nakonec se obávaná diagnóza potvrdila i u ní. Renata ale měla štěstí na výborného lékaře – primáře Bronislava Firlu a zkušenou stomasestru Olgu Kulu Přikrylovou, kteří se jí věnovali, poskytli odborné informace a svým lidským přístupem pomohli celou situaci zvládnout.

Byla to samozřejmě i její rodina, kdo jí pomohl nemoc překonat. Manžel se o ni obětavě staral, doprovázel ji na ozařování a na chemoterapie, a děti, i když byly moc hodné, ji občasným zlobením vracely do reality. Dnes už jsou dospělé a stále dělají svým rodičům radost. Renata po rekonvalescenci nastoupila zpět do zaměstnání a znovu začala žít normální plnohodnotný život. I díky práci se jí podařilo nemoc zvládnout, protože neměla čas se litovat a o své nemoci přemýšlet. Stomii nebere jako handicap, ale jako jiný způsob vyprazdňování. Všem novým stomikům doporučuje: Neberte stomii jako handicap. Zdravě důvěřujte sobě, lidem kolem sebe, lékařům, stomasestrám, nechte si pomoct i poradit. Choďte do společnosti, věnujte se oblíbeným činnostem, práci, rodině.“

 

Viliam Šulla nám napsal:

Narodil jsem se v roce 1946 na Slovensku. Většinu života jsem prožil v Brně, kde jsem studoval.

V roce 2005 jsem byl pro komplikovanou zlomeninu prstu léčen antibiotiky, po kterých jsem dostal silný průjem, jenž neustával. Po nějaké době lékaři zjistili, že mám postantibiotickou ulcerózní kolitidu (chronický zánět tlustého střeva). Léčba kortikoidy zabrala a 4 roky jsem měl klid.

V roce 2009 jsem opět musel užívat antibiotika kvůli onemocnění boreliózou a došlo ke znovuvzplanutí kolitidy. Konzervativní léčba selhala, hodně jsem ztratil na váze a můj stav se zhoršoval. Lékaři mi museli celé tlusté střevo odstranit a založit trvalou ileostomii. Vzhledem ke špatnému stavu před operací byla moje rekonvalescence dlouhá a komplikovaná. Byl jsem psychicky zcela na dně, a jen myšlenka na vnoučata a moji tehdy 87-letou matku mi trochu pomohla. Psychicky mě taky v té době držely nad vodou písničky Jarka Nohavici, které jsem poslouchal na MP3 přehrávači.

Po propuštění z nemocice jsem se začal zotavovat a brzy nabral zpět ztracené kilogramy.

Měl jsem plnou podporu své rodiny, manželka mi pomáhala s výměnou sáčků a radost mi dělala vnoučátka od cery i syna.

Před operací jsem hodně sportoval a tak, když to bylo možné, jsem se po operaci postupně ke sportu vracel. Hraju tenis, ping-pong i badminton, jezdím na kole, rád jezdím na výšlapy do Alp. V létě plavu a v zimě jezdím na běžkách. Vše podnikám společně s manželkou, která je bývalou učitelkou matematiky a tělocviku, takže i ona má ke sportu blízko.

Založení stomie bylo pro mě výzvou. Začal jsem chodit na pěší túry s brněnským klubem stomiků a moje nejdelší denní túra byla v délce 45 km 545 m s převýšením 1036 m (k 65. narozeninám jsem dostal turistickou GPS, proto ty přesné údaje).

Kytara – tak jako manželka – je má celoživotní láska. Nemám sice hlas ani hudební vzdělání, ale to mi nevadí. Mám v sobě nějaké vnitřní nutkání, které po stomii ještě zesílilo, že se musím stále učit nové a nové písničky, hlavně z oblasti folku. Nejvíc hraji a mám rád Jarka Nohavicu.

Díky stomii jsem změnil priority života a víc si vychutnávám drobné radosti a intenzivně žiju. Poznal jsem řadu skvělých stomiků v klubech – stejné problémy sbližují. Má stomie se stala jakýmsi katalyzátorem pravého přátelství, ti opravdoví se přimkli ke mně ještě víc, ti „hraní“ odpadli.

Nemoc ve mně vzbudila zvídavost v oblasti informací o trávicím traktu, tak jak zpívá T. Klus: „Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát, ta přijde, až poleví nadšení z toho, že jsme tady na zemi“.

Nevím, jaký bych byl, kdybych zůstav zdravý, ale s klidným svědomím mohu říct, že stomie obohatila můj život a nasměrovala ho správným směrem.

Navigace