Příběh manželů Blanky a Marka

Vaše příběhy

Představujeme vám rodinu, která na první pohled vypadá jako jakákoliv dnešní mladá rodina – táta Marek, maminka Blanka, čtyřletý syn Tomášek a pejsek Kesinka. Ale tušíte správně, že tato rodina se něčím od těch běžných odlišuje. Jak oba rodiče, tak už i malý Tomášek, mají zajímavého koníčka. Věnují se překážkovému běhu – pravidelně se zúčastňují náročného extrémního závodu Spartan Race. A aby toho nebylo málo, Marek a Blanka jsou oba dva stomici.

Jak dlouho máte stomii a z jakých důvodů?

Marek: Mám kolostomii už od dětství. Narodil jsem se s vrozenou vadou konečníku, a protože operační pokusy o nápravu nevedly k úspěchu, stomie zůstala konečným řešením.

Blanka: Já mám ileostomii od roku 1998 kvůli ulcerózní kolitidě.

Marku, jaké bylo tvoje dětství s kolostomií a jak tě vnímaly ostatní děti kolem tebe?

Marek: Měl jsem naprosto normální dětství. Stomii jsem bral jako přirozenou věc, která ke mně patří. Ze začátku, když jsem byl ještě malý, nebyly takové pomůcky jako dneska, dokonce ještě pamatuju Jánošíkův pás. Když mě ve škole potkala „nehoda“, musel jsem rychle domů. Spolužáci se ke mně chovali hezky. Myslím si, že učitelka jim dopředu všechno vysvětlila, takže se mi nikdo nesmál. Když mi bylo asi 8 let, tak jsem dostal moderní stomické pomůcky, se kterými jsem mohl dělat úplně všechno. Chodil jsem ven, jezdil na kole, chodil plavat do bazénu, prostě normální dětské záliby. Po skončení základní docházky jsem absolvoval učební obor zakončený maturitou.

Blanko, jak to bylo u tebe?

Já jsem od 10 let bojovala s ulcerózní kolitidou. Po maturitě na průmyslovce se mi nemoc zhoršila natolik, že mi nakonec v roce 1998 lékaři udělali ileostomii a byla jsem v plném invalidním důchodu. Můj stav se naštěstí později zlepšil, takže jsem mohla začít zase pracovat. Teď pracuju jako recepční v jedné firmě u nás v Milevsku.

Jak jste se spolu seznámili?

Marek: V roce 2001 jsem si dal inzerát do seznamky na internetu, ve kterém jsem uvedl, že mám stomii. Ozvala se mi Blanka, nejdříve chtěla vědět jen nějaké informace týkající se stomie. No a pak jsme si začali psát. Stali se z nás kamarádi, i když jsme se osobně neznali, dokonce jsme si ani jednou za celých těch šest let nezavolali, jen jsme si několikrát ročně napsali dopis. Bydleli jsme totiž každý na opačném konci republiky – já v Milevsku a Blanka ve Dvorcích u Bruntálu.

Blanka: Psali jsme si dlouho, asi 6 nebo 7 let, byly to krásné 3–4 stránkové dopisy, do dneška je máme schované.

Marek: Po těch 6 letech jsem usoudil, že by bylo konečně na čase se vidět naživo a nenápadně jsem se vnutil k Blance na víkend do Olomouce. No, a protože jsme si padli do oka, tak jsem Blanku poté zase já pozval na víkendový rekondiční pobyt klubu stomiků v Rymáni. A tam jsme se oba utvrdili v tom, že chceme být spolu. Pak už to šlo rychle. Sehnal jsem podnájem tady v Milevsku a po půlroce společného bydlení jsme se vzali. To bylo 28. 2. 2008, den před mými 30. narozeninami.

Vaše příběhy - příběh Blanky a Marka - Blanka foto

Blanka: Pár dnů před naší svatbou byla typická zima se spoustou sněhu. Marča měl ale štěstí, protože jsem mu říkala, že když už si vymyslel takový termín, tak když nebude hezky, tak si ho nevezmu. Ale v náš svatební den bylo krásně, sníh zmizel, sluníčko vysvitlo a v parku se dokonce objevila zelená tráva. Asi to bylo pro nás znamení a osud. Druhý den po naší svatbě zase začalo sněžit a zima se vrátila zpátky.

 

Jak jste se dostali k závodění na Spartan Race?

Marek: O různé sporty jsem se zajímal od dětství, ale k Spartan Race jsem vždy vzhlížel jako k vysněné nedostižné metě. Ale baví mě klást si překážky, pokusit se je zvládnout a posouvat se stále dál a dál. Blanku to naštěstí baví také, tak jsme si jednou řekli, proč to tedy nezkusit. I v tomto jsme si neskutečně sedli a navzájem se povzbuzujeme, pomáháme a hecujeme. Chceme jeden s druhým držet krok. Samozřejmě děláme vše pro radost a společné zážitky, neřešíme čas, ale naším cílem je závod vždy úspěšně dokončit, protože ani to kvůli velké obtížnosti není vždy a u každého (i zdravého) jisté. Musím ale říci, že nám s Blani se to zatím pokaždé podařilo.

Trénujete nějak na závody?

Marek: Chodíme cvičit do posilovny. Já jsem zvyklý si nakládat větší zátěž a dávat si více do těla. Pravda je, že už jsem v minulosti prodělal operace kýly, takže jsem na sebe s věkem také už trošku více opatrný, nebo se o to alespoň snažím, i když se přiznám, že se mi to asi moc nedaří. Ale když máte ten adrenalin v krvi, a jak já říkám, dokud to jde, život se má žít naplno.

Blanka: Já se naopak kýly bojím, takže neprocvičuju břišní svaly, ale hlavně ruce a nohy. Chodíme i běhat, jezdíme na kole, chodíme po schodech, prostě jsme zvyklí se hýbat. Dřív, než se narodil Tomášek, jsme hodně cestovali nejen po Čechách, ale i po Francii, Lucembursku, Itálii nebo Rakousku, jezdili jsme s partou turistů od pramenů řek jako Dráva, Mosela, Enns na kolech a přespávali ve stanech. Jednou jsme dokonce nocovali venku ve stanu ve výšce 2000 m n. m. Neskutečné zážitky, na které budeme vzpomínat celý život.

Vaše příběhy - příběh Blanky a Marka

Jak zvládá vaše pohybové aktivity váš syn Tomášek?

Blanka: Tomášek je neúnavný už od malinka. V deseti měsících začal chodit a od té doby se skoro nezastavil. Když mu byly tři roky, šli jsme už všichni pochod Praha – Prčice, kde jsme na něj samozřejmě měli krosnu, ale skoro vůbec ji nevyužil, statečně ťapal sám. Dnes, ve svých čtyřech letech, už sám jezdí na kole. Každou volnou chvilku jsme s ním venku a moc nám to všem vyhovuje. Televize ani tablet ho naštěstí zatím nezajímá.

 

Marek: Tomášek má už taky za sebou svůj vlastní Spartan Race Junior v kategorii dětí od 4 do 6 let, kdy se ho letos v Liberci zúčastnil úplně poprvé a moc ho to bavilo. Myslím, že časem budeme mít s Blani co dělat, abychom jeho životnímu tempu stačili my.

Co vlastně samotný závod Spartan Race obnáší, kde se koná a kolik se ho účastní lidí?

Blanka: Je to vlastně běh v terénu obohacený dalšími extrémními překážkami, třeba nošením břemene (konkrétně pytle s pískem), plazením se v blátě pod ostnatým drátem, šplhem po laně, chůzí po kolíkách, různým přeručkováváním, přelézáním stěny nebo během korytem potoka. Každého závodu se zúčastňuje i několik tisíc lidí, je to teď už skoro masová záležitost. U nás v České republice se koná třeba ve ski areálech (např. Kouty nebo Velká Morava, Liberec, Litovel) takže je jasné, že je to většinou vše, jen ne rovinka. Závod má tři různé obtížnosti, liší se ve vzdálenosti, a to od 6 do 26 km a v počtu překážek. Mně se letos podařilo získat i tu nejobtížnější Zelenou medaili ze Spartan Beast Liberec. Jen pro vaši představu jsem na trati strávil skoro 10 hodin a ještě jsem nebyl zdaleka poslední. Tím jsem i dokončil hodně ceněnou Spartan Trifectu, tzn. úspěšné dokončení všech tří úrovní závodů Spartan Race v jednom roce. Blanka má zatím první dvě. Má můj velký obdiv a respekt. V Koutech, kde jsme běželi o tu prostřední Modrou, jsme spolu byli na trati něco přes 6 hodin. Na tu nejobtížnější Blanka zatím trénuje, ale v příštím roce, když zdraví dovolí, se o ni chceme opět pokusit už oba dva. V samotném závodě si sáhneme vždycky na samé dno. Chce to opravdu pevnou vůli, určitě dobrou fyzičku, ale hlavně je to o hlavě, aby člověk vydržel až do cíle. Někdy si na konci říkáme, že už nikdy, ale za pár dnů se zase začneme těšit a plánovat další závod. Jako hlavní motto mají závody Spartan Race heslo „Pochopíš až v cíli“, a ono to tak opravdu je. Těžko se to vysvětluje, ale kdo něco podobného zažil, ví, o čem to je. Jako velký zážitek bych ještě rád zmínil naši společnou účast na Spartan Race Charitas Košice na Slovensku. Cestovalo se tam i zpět speciálně vypraveným vlakem, finančně byl podpořen místní dětský domov a celá ta atmosféra kolem prostě neměla chybu.

Chráníte si nějak při závodech břicho se stomickou pomůckou?

Marek: Ne, žádný speciální chránič na stomii nepoužíváme, máme jen běžné běžecké oblečení, legíny, termotriko a běžecké boty. Můžeme tedy zodpovědně prohlásit, že testujeme stomické pomůcky Convatec v opravdu extrémních podmínkách a zatím nás nikdy nezradily.

Vaše příběhy - příběh Blanky a Marka

 

Dodržujete před závodem nějakou speciální dietu?

Blanka: Jíme spíš lehčí stravu, hlavně já několik dnů před závodem vynechávám zeleninu. Děláme si ovocné smoothie s chia semínky nebo s kustovnicí, to máme moc rádi. V den závodu jsme většinou trochu nervózní, tak člověk ani moc hlad nemá, a pokud ano, tak se nám nejvíc osvědčily banány...

Dá se říct, že žijete opravdu plnohodnotný a na pozitivní zážitky bohatý život. Máte nějaké nesplněné přání nebo vysněný cíl?

Marek: Mně už se můj vysněný sen splnil a vlastně ho žiju každý den. Když jsem byl mladý, tak jsem vůbec nedoufal, že jako stomik někdy budu moct založit rodinu a žít s ní šťastný život. A to se mi díky Blance a Tomáškovi splnilo, oni jsou pro mě všechno. Tomášek rychle roste a já se mu chci víc a víc věnovat, je s Blani u mě na prvním místě, takže počítám s tím, že postupně moje veškeré aktivity a energie budou směřovat k němu, aby z něj vyrostl pořádný, spokojený a šťastný člověk.

Blanka: Já si nejvíc ze všeho přeju, abychom byli zdraví a mohli jsme tu pro sebe být hodně dlouho.

Zdroj: časopis Radim 2/2016