Příběh Káti
Vaše příběhy
Kolostomie byla v mém případě jediným řešením po komplikacích po operacích, aby se mělo šanci zahojit to, co se má zahojit. A abych jen tak nečekala, až a jestli bude vše perfektně zhojené, chtěla jsem hned naskočit do plnohodnotného života.
Ale, hned to nešlo. Od první chvíle, kdy mi v nemocnici řekli, že budu mít kolostomii, tak ta představa byla naprosto neuvěřitelná a tři dny na to jsem se probudila s kusem střeva čouhajícím z břicha zakrytým jakýmsi sáčkem. Šok, panika a bolest po operaci mě naprosto ovládly. Od sestřiček jsem dostala instrukce a brožurky k pročítání a pustila se do toho. Všichni mě ujišťovali, že to chce čas a člověk se vše naučí.
Byla to pravda, jen to bylo najednou tolik nových informací a věcí, co se naučit, co přijmout, a jak to překonat, že člověk opravdu potřebuje čas na všechno a začít krůček po krůčku. V nemocnici jsem střídavě plakala nad svým osudem a střídavě trénovala dvoudílný systém, nanečisto jen v ruce a pamatuji si, jak mi nešlo ani to – nacvaknout pytlíček. Po pár dnech jsem odcházela s tím, že to moc neumím, ale nějakým způsobem bych si poradila nebo bych se případně hned vypravila na pohotovost.
K tomu naštěstí nedošlo, trávení i výměna, vše fungovalo v pořádku, ale musím říct, že jsem měla velké štěstí, že jsem na to nebyla sama. Trávili jsme tenkrát s manželem hodně času v koupelně, kdy mi stříhal podložky a trpělivě pomáhal. Co mi také hodně pomohlo, bylo právě přijetí, ať už v nemocnici, kde byly sestřičky úžasně nápomocné a chtějí vám dát najevo, že je a bude vše v pořádku, tak doma, kde mě manžel ihned přijal, skoro jako bych se vrátila ze zkrášlující plastiky. :-)
Konečně jsem se i já přijala a vše začala zvládat sama, po 3 měsících od operace jsem se přihlásila na kurz jógy a po čtyřech začala zase jezdit na kole a sportovat aktivněji, nicméně už v nemocnici jsem se procvičovala podle brožurky me+ recovery, která pro mě byla moc užitečná. Poté přišly na řadu procházky s aktivním pětiletým dítětem. Ale pravdou je, že na začátku sportování jsem si nebyla jistá a bála jsem se. Je totiž něco jiného číst si o tom, že můžete dělat prakticky vše a žít plnohodnotně, a skutečně to praktikovat. Ale skutečnost je taková, že to opravdu lze, vyměnit pomůcku šup šup (stomie je navíc snad 2x menší než byla), pracovat, sportovat a radovat se.
Velké díky patří sestřičce paní Froňkové z VFN, Praha, za její pomoc, také všem sestrám a doktorům, výzkumům a pokroku, díky kterému se stomií opravdu můžeme žít tak, že to na nás ani okolí vůbec nemusí poznat a nejlepší, skoro ani my na sobě.
Kateřina B.